Filip Jelínek

Rozhovor s Alicí Coltrane

Alice McLeod Coltrane se narodila v Detroitu v Michiganu, 27. srpna 1937. Pochází z hudební rodiny, studovala u několika soukromých učitelů a lokálně pracovala se svým triem. Jeden rok (1962-63), strávila na cestě s Terry Gibsem a jeho kapelou. Paní Coltranová nahradila místo McCoy Tynera v kvartetu Johna Coltrana v roce 1963. Alice a John Coltranovi se potkali 18. července 1963. Později se vzali a měli tři syny.

Následující rozhovor se odehrál v sobotu 13. července 1968, téměř rok po smrti Johna Coltrana 17. července 1967.

„Sedíme s Alicí Coltrane v jejím domě a člověk může stále cítit přítomnost Johna Coltrana. Je obklopena svými dětmi – Johnem juniorem, který vypadá přesně jako jeho otec, Ravim a miminkem Oranyanem. Je cítit, jak je vzduch prosycen pocit velké lásky. V duchu tam s námi je i John Coltrane. Obrovská zlatá harfa leží vedle koncertního klavíru, bubny a činely, zvonky a gong jsou rozesety po pokoji a připomínají nám Johnovy výzkumy v oblasti zvuku. Tichá důstojnost Alice, klid a vlídnost jejího domova potvrzují, že John Coltrane po sobě zanechal opravdu velké poselství svým blízkým a milým – mír a lásku.“ - Pauline Rivelli

Pauline: „Kdo se u vás doma v Detroitu zabýval hudbou?“

Alice: „Má matka hrála na piáno a zpívala v kostelním sboru. A bratr je muzikant – basista Ernie Farrow.“

Pauline: „Považujete se za jazzovou klavíristku? Označila byste svoji hudbu jako jazz?“

Alice: „Ne. Cítím, že použití tohoto termínu je nedostačující pro popis hudby, jež vycházela z Johna. Působí v ní vyšší princip. Některé z jeho pozdějších prací nejsou hudebními skladbami. Tím myslím, že nejsou výhradně založeny na hudbě. Velmi mnoho z toho má co do činění s matematikou, rytmickou strukturou a silou opakování a také s živly. On vždy věřil tomu, že zvuk je prvním projevem stvoření, ještě před hudbou vůbec. Já bych chtěla hrát hudbu v souladu s ideály, jež John nastolil a pokračovat v této práci. Nechat kosmický princip spirituality, jako existující podklad hudby, jak to dělal on.“

Pauline: „Používal John Coltrane termín jazz, nebo radši ne? Jak klasifikoval svou hudbu?“

Alice: „Neklasifikoval ji nijak. Neměl rád používání takových škatulek. Před pár lety, asi před třemi roky, ještě než jsem začala hrát, jsem se ho ze zájmu zeptala. Zeptala jsem se ho, co hledá v hudbě? A toto jsou jeho přesná slova: „Hledám univerzální zvuk.“ Tehdy jsem to ještě plně nechápala, ale myslím, že to, oč se skutečně pokoušel v hudbě, snažil se dělat i v celém svém životě. Snažil se o univerzálnost své hudby, svého života a i svého náboženství. Vše bylo založeno na univerzálním konceptu, sektářském i nesektářském. Jinými slovy respektoval všechny víry, všechna náboženství. V hudbě to dělal také stejným způsobem, protože vytvářel takové kombinace hudebních konceptů a myšlenek, které byly dokonce i protikladné s ostatními. Jednou skládal něco pomocí čísel. Pak dělal zase něco z mapy, kterou nakreslil, vypadala jako glóbus. Odvozoval z ní stupnice a modální věci. Neustále dělal takovéhle věci, další den to bylo zase něco jiného. Pracoval s více tóny najednou, s chromatikou, mikrotóny, pracoval s přefukovanými tóny, přidával oktávy na svém nástroji.

Myslím, že mi to pomohlo v mé hudbě. John mi ukázal jak hrát naplno. Jinými slovy, naučil mě nezůstávat stát na jednom místě a vystačit si s hraním pouze jedné akordické sazby. Říkal: „Rozviň to, otevři to, použij celý nástroj. Máš celý spodní rejstřík, použij ho. Máš horní rejstřík, použij ho. Využij svůj nástroj úplně,“ takové věci radil. Opravdu si myslím, že mi pomohl pochopit samu sebe. Bylo to perfektní.

John mi neříkal jenom, abych objevovala a experimentovala, ale i abych hrála důsledně a kompletně. Ne jako hráli muzikanti ještě před lety. Hráli chory na akordické změny ve 32taktových formách a dvanáctkách. Všechno bylo na způsob omezeného přístupu. Nemohli vystoupit z akordických postupů, a tím pádem museli klesnout na dobu, rozumíte.

Musíte vyzdvihnout svobodu hudby, abyste se opravdu rozvinuli a byli univerzální. To byl vyšší koncept, který John měl. Byl vyšší než koncept tohoto světa a společnosti.“

Pauline: „Hledal John stále nové zvuky do té doby, než umřel? Anebo už byl spokojený s tím, co zvládl a v čem získal mistrovství během let svého bádání a zkušeností?“

Alice: „Abych vám řekla pravdu, nemyslím si, že John byl někdy vůbec spokojený se svou hudbou. Nikdy ne úplně. Prožíval okamžiky štěstí a zadostiučinění, ale ty byly jen dočasné a momentální. Pak šel zase dál pracovat na něčem novém.“

Pauline: „Myslíte si, že ve vaší hudbě děláte to samé? Objevujete, rozšiřujete a také hledáte?“

Alice: „Nemyslím si, že mám takový talent jako můj manžel. Nemám Johnova génia, ale budu se pokoušet pozdvihnout hudbu tak, jak to jen bude možné.“

Pauline: „Vypadá to, že John Coltrane měl klíč k nějakému tajemství. Všichni bychom moc rádi znali toto jeho tajemství či poselství. Vypadá to, že jej nikdo opravdu nezná.“

Alice: „Správně, správně. Protože nikdo dosud nebyl schopný dosáhnout věcí, které John zkoušel dělat. Dal nám toho tolik. To je klíč. Pracoval na své hudbě dnem i nocí. To je skutečnost. Dnem i nocí. I když zrovna necvičil, nebo na své hudbě nepracoval, tak o ní přemýšlel.“

Pauline: „Byl šťastný, že to může dělat. Nebyla to práce. Tohle chtěl dělat.“

Alice: „Ano, tohle chtěl dělat, ale kolik lidí je schopno obětovat tolik času? I když to máte rádi? Já to mám také ráda, ale stále mám zodpovědnost k dětem a domácnosti. Ale John tomu dal celou svou nerozdělenou pozornost.“

Pauline: „Mnoho dnešních mladých popových hudebníků obdivuje, respektuje a je ovlivněno Johnem Coltranem. Odmítáte celou pop music?“

Alice: „No víte, řeknu vám: Mám ráda hudbu, všechny druhy hudby. Ráda poslouchám folk. Je to expresivní. Mám ráda všechnu duchovní hudbu. Poslouchám ráda Igora Stravinského. Mám ráda indickou hudbu. Také se mi líbí, co hrají Afričané, rytmicky. A líbí se mi, co dělají. Líbí se mi, když člověk, který hraje hudbu, má rád, co dělá. Když to člověk dělá s radostí, se silným přesvědčením. Nezáleží na tom, jakou hudbu hraje, když je o tom silně přesvědčen. Pak to oceňuji a respektuji to. Protože to je něco, co mu jde od srdce. Znáte to, jak se cítíte, když slyšíte někoho hrát něco, co nemá rád, o čem není přesvědčený a nedává do toho opravdovost a své srdce. Dostáváte signál. Líbí se vám to, ale tu hudbu si opravdu nevychutnáte. Skutečně poznáte, že ten člověk do toho nedal všechno.“

Pauline: „Lidé milovali Johna Coltrana právě proto, že věděli, že ze sebe dává vše. Nebylo to jen pouhé hraní bez pocitu. Mladí popoví muzikanti a posluchači to věděli. Mnoho pop hudebníků je ovlivněno Coltranem. Opravdu jsou do Coltrana blázni.“

Alice: „Ano, jsem ráda že dávají do hudby celé své srdce. To jediné je pro mě důležité. Mám ráda všechnu hudbu postavenou na tomto základě včetně hymnů, chorálů, gospelu a hudby z posvěceného kostela. Chtěla bych se dočkat dne, kdy veškerá hudba, všechny hudební etapy pod svými různými jmény a formami jsou přetransformované a povznesené na svou vyšší úroveň. To je také konečný cíl. A věřím, že nejen v hudbě, ale i ve všech ostatních uměních a vědě též.“

Pauline: „Alice, chtěla byste něco říct na závěr?“

Alice: „No, ano. Jediné co můžu říct je, že vím, jak silně chtěl John tuto práci dělat.“

Pauline: „A budete v ní pokračovat?“

Alice: „Budu se snažit dělat co nejlépe věci, které chtěl udělat John. Oslovit lidi.“

Pauline: „A jaké konkrétní poselství byste chtěla lidem prostřednictvím své hudby předat?“

Alice: „No, nevím přesně jak to říct, ale všechno co dělám, dělám jako službu Bohu. Tak to je.“

Pauline: „K tomu se John také zavázal. Víme to speciálně díky desce „A Love Supreme“. Jste si samozřejmě vědoma, že se na vás mohou lidé dívat jako na pokračovatele Johna Coltrana. V tomto směru spolu obě souhlasíme, že nikdo nemůže místo Johna Coltrana nahradit. Nicméně, co je vaším konečným cílem v pokračování v Johnově díle?“

Alice: „Skrze svoji práci se určitým způsobem snažím sdílet samu sebe se sestrami a bratry tohoto světa. Výsledky jsem přenechala Bohu. Já se skutečně nestarám o výsledky. Má jediná starost je práce. A do ní vložené úsilí.“

Pauline: „A co skeptikové, kteří neuznávají poznání pravdy? Co když je pravda neosvobozuje?“

Alice: „No, mě to osvobodí, protože to je práce, kterou jsem se sama zavázala dělat, rozumíte? Jinými slovy, pokud vám dám květ nebo perlu, kterou zahodíte do bláta, pak s tím bohužel nic nenadělám. Dala jsem vám ji, protože jsem chtěla. Je to má nabídka, můj dar. Vy s ním dělejte, co chcete.“